Tlusťoši jsou hezcí

„Tlusťoši jsou hezcí…“ zařval na celou tenerifskou pláž můj nejstarší syn poté, co můj nejmladší zavřískal: „Tati, vidíš toho hnusně ošklivého pupíkáče…?“. Můj nejstarší chtěl milosrdnou, ale očividnou lží zachránit situaci, kterou vyostřil jeho bráška očividnou, ale krutě nahlas vykřičenou pravdou. Jak to bylo dál?

Všech mých pět dětí začalo hlasitě diskutovat o kráse a ošklivosti obézní většiny pláže. Veškeré mé intelektuální úsilí o utlumení sporu vzalo za své, tak jsem šel plavat. I přes hukot vln jsem slyšel toto: „Tlusťoši jsou šerední… I tlusťoši jsou lidi… Ale šerední… Ale hodní… Ale smrdí… Ale hezky se oblékají… To jim nepomůže… Hezky se usmívají… Odulouši vypasení… Neurážej je… Jen ať to vědí… Oni to vědí… Tak proč s tím nic nedělají… Brzo umřou… Třeba pro ně vymyslí léky… Na žraní léky nevymyslí… Dnes jim umí uřezat špeky bezbolestně… Proč vlastně smrdí… Protože se potí a šoupou se jim nohy o nohy… Nesmíš o nich takhle mluvit… Proč ne… To se nesmí… Proč… Bylo by jim to líto… Tak proč nepřestanou tloustnout… Myslí si, že jsou hezcí… Jsou hnusní… Třeba si oni myslí, že hnusný jsi ty, hubeňoure…“…

Málem jsem v březnovém Atlantiku zmrznul. Z vody jsem vylez jen díky vzpomínce na osud hlavního hrdiny filmu Titanic. K hašteřivé dětské smečce jsem se nepřiznal. Zdáli jsem těm „cizím dětem“ naznačil, že balíme a mizíme a … šel napřed. Než se ke mně přidaly, urazil jsem pořádný kus cesty – nejen k apartmánu, ale sám v sobě. Bylo jasné, že po mě budou chtít rozhřešení. A to jsem jim jako otec dát musel. Co jsem řekl nejstaršímu? Pochválil jej za jemnocit a poděkoval za hrdinství hájit milost proti očividné pravdě. Co jsem řekl nejmladšímu? Pochválil za dobrý vkus a pravdomluvnost… Mělo smysl vyčinit staršímu za ochranu estetické lži? Mělo smysl nejmladšího kárat za bezohlednou přímočarost? Jak vlastně vysvětlit dětem, že žijeme ve společnosti, která nemoc nadváhy chrání zákonem na ochranu osobnosti? Jak jim vysvětlit to, že se z nemoci nadváhy stává standard a že je tato nemoc pokládána za přirozenou? Jak jim vysvětlit, že je to dobrovolná, státem chráněná volba a zlozvyk bez ohledu na jeho zdravotní, sociální, ekonomický i estetický důsledek? Jak jim vysvětlit to, že není pravda to, co vidí, že ošklivé není ošklivé, ale, řekněme… „spokojené“? Jak jim vysvětlit to, že nesmí veřejně vyjadřovat nesouhlas s tím, co je očividným důsledkem slabosti?

Nejstarší syn o den později v tématu pokračoval slovy: „Kdybychom začali proti obézním vystupovat, bylo by to horší, než rasismus…“. Prostřední syn ale odvětil: „S černou kůží se rodíš, s tlustou prdelí ne… Za barvu kůže nemůžeš, za špeky ano…“. K tomu se připojila dcerka slovy: „Černoši i tlusťoši mají jedno společné. Děti černochů budou černé a děti tlusťochů tlusté…“. Ufff! Opět jsem se dostal do úzkých. Jak jim vysvětlit to, že existují nemoci, díky kterým za špeky okolo pasu nemůžeme, když vím, že „nemoc nadváhy“ je jen většinovou výmluvou oněch „ne–mocných“, tzn. slabých? Jak jim vysvětlit to, že se rodíme do světa pokušení, ve kterém je pažravost tím menším? Jak jim vysvětlit, že existují větší násilí páchaná na dětských duších, než jen ta páchaná hamburgery na jejich tělech? Do největších nesnází mne ale opět dostal nejmladší. Zeptal se mě: „Tati, ty jsi přece velký, ty se bát nemusíš. Proč to všechno těm tlusťochům neřekneš ty? Oni potřebují vědět, že jsou nemocní, oškliví, že smrdí a že brzy zemřou… Kdo jiný jim to má říct, než ty? Tebe nepřeperou…“. Uff. Jak mám dětem vysvětlit to, že jim na veřejnou ventilaci názorů a bolavé pravdy zbývá jen pár let? Že mají právo hlasité ventilace vkusu, citu a názorů jen do své plnoletosti? A… jak mám své děti požádat o to, aby to dělaly dokud mohou a aby to dělaly i za mne, když já, jejich velký a silný táta nesmím? (Tedy pokud nechci přijít do konfliktu se zákony, před kterým jsou oni ještě chránění?)

Jak se mám dětem omluvit za to, že v přítomnosti jejich tlustých kamarádů odmítám vyprávět pohádku o Perníkové chaloupce? Vy dospělí mi rozumíte. Nechci, aby si dětské oběti dospělé slabosti spojily pouhou pohádku s vlastními, reálnými osudy. Nechci, aby se spatřily v tlustých Jeníčcích. A nechci, aby své rodiče viděly jako zlé Ježibaby, které pro svou záchranu musí obelstít a hodit do pece… Bible říká, že pro vstup do Božího království máme být jako malé děti. Kdo v tom království bude? Malý odvážný prcek, který řekne: „Tlusťoši jsou oškliví…?“, velký milosrdný kluk, který opáčí:„Tlusťoši jsou hezcí…“, nebo jejich stydlivý táta, který místo vyprávění pohádek mrzne v oceánu?

Politické nebe – SPS (Strana Přátel Státu)

Kdyby mi šlo o koryto, založil bych nové politické nebe, novou politickou stranu – SPS (Stranu Přátel Státu). Proč politické nebe? Měl bych zaručené hlasy všech státních zaměstnanců.

Můj politický program by spočíval v jediném – zvednout daně a mít se dobře. Zvedl bych daně všem a vrátil jen svým voličům – státním zaměstnancům. Klidně bych naštval podnikatele i státní NeZaměstnance, protože ti by mě stejně nevolili. Těm bych slíbil jen dřinu a vysoké daně. Ti by měli jedinou roli – dojné krávy. Dojil bych z nich mléko, až by jim struky praskaly. Bučely by bolestí, ale já bych měl své jisté – peníze pro stát a pro své voliče. Čím víc bych jim při dojení ubližoval a čím víc by řvaly bolestí, tím víc by mě ti moji milovali. Cizí bolest by byla zárukou jejich prosperity. Byl by to nový druh „ismu“, ve kterém by nešlo o víru, rasu, či třídu, ale o státníky a nestátníky. Rozdělil bych svět na pouhé dvě skupiny – „státníky“ a „nestátníky“ a za vemena by se tahalo jen těm druhým. Šlo by tedy o brutální „státismus“.

Díky SPS bych měl koryto jisté, protože mí voliči by k volbám spolehlivě chodili… Volil by mne každý státní zaměstnanec, protože jen u SPS by měl jistotu, že to s ním myslíme doře. SPS by nebyla strana kompromisů. Cílem naší existence by byly jen hlasy našich klientů (státních zaměstnanců) a prostředkem naplnění by bylo ždímání cizích vemen. Našim voličům bych slíbil plné koryto mléka z cizích vemen a na to lidé slyší. SPS by byla neúplatná, protože jedinou naší jistotou by byl spokojený volič. Proto bychom si ho z cizích daní pořádně rozmazlovali. SPS by se v podstatě vyjadřovala k jedinému – k daním, tzn. k cizímu mléku. No řekněte – kdo ze státních zaměstnanců by volil někoho jiného? I dětem chutnají nejvíc třešně z cizí zahrady, co teprve dospělým…? Mimochodem – nemáme své potenciální voliče jen ve státní správě! Máme své příznivce i ve všech současných politických stranách. I když SPS ještě neexistuje, již nám prošlapávají cestu voliči všech stran, kteří zvedají ruku pro zvyšování jakýchkoliv daní. Je jedno, jestli je famfulíni chtějí zvednout bohatým, či chudším. Vždy je bambulové v důsledku zvedají sobě a ještě se u toho tváří tak vítězně i přesto, že tím živí jen stát.

Díky SPS bych měl spoustu nepřátele. Byli by jimi „všichni ostatní“, tj. všichni „nestátní“, tj. majitelé cizích vemen. Jasně, že by se tito vztekali a pomlouvali… Ale žijeme v demokracii, a pokud si udržím patřičná voličská procenta – koryto nevyschne. Mým voličům by stačilo vědět, že SPS zvedne ruku pokaždé, když půjde o cizí vemena a ne o vemeno státní. Díky SPS bych měl i soustu přátel, protože jen já bych mohl slíbit, že snížím nezaměstnanost. Dostatečně vyždímaná cizí vemena by mi totiž umožnila zaměstnat i nezaměstnatelné. Jen já bych mohl slíbit 200 000 pracovních míst a okamžitě svůj slib splnit. Jen já bych mohl zaměstnat i nepřátele kocoura Mikeše… Ve státní správě je přece spousta prázdných židlí. Chtěl bych za to jediné – co nový státní zaměstnanec – to nový hlas! A tak bych se (s růstem politické moci) postaral o další nezaměstnané a tím i sám o sebe. S půl miliónem státních zaměstnanců a dalším půl miliónem zaměstnanců z nezaměstnanelných – to už je velká politická síla! S tolika nově zaměstnanými přáteli ze všech úrovní spodiny si troufám říct, že by šlo o větší politickou sílu, než jen vyjádřitelnou prostými čísly… Vemena třeste se!

Díky SPS bych měl fantastický image. Při páchání svinstev bych se vymluvil na to, že to dělám pro ubožáky… Skrze státní média bych národ přesvědčil, že většinu státem probenděného mléka propijí naši potřební spoluobčané. Takto bych jim dal nový životní smysl – být nezbytnou součást našeho image. Každý brutální „ismus“ potřebuje charitativní převlek! Díky nim by SPS vypadalo humánněji, než Červený kříž, či ADRA… A tak bych ze skutečných lidských problémů učinil něco smysluplného. Nemocní, stárnoucí a nemohoucí občané by posloužili jako nárazník proti argumentům napadajícím naše hospodaření. Těm nejhloupějším a zároveň nejhodnějším vemenům bych zavřel hubu argumentem, že každá jejich stá kapka kape na charitu… Dobré, ne?

Díky SPS bych se topil v penězích. Vždyť kde se jich ztratí víc, než ve státní správě? Bylo by to politické nebe a fantastická státní mafie. Každý úředník by věděl, že za své koryto vděčí SPS. U koho by měl úředník větší záštitu své úplatnosti, než u nás, které by platil tím, co je zdarma – svým hlasem? Co úředník – to hlas… Uf… To je přece sen každého politika, to je politické nebe!!!

Díky SPS bych ale brzo umřel. I na černé svědomí se umírá… Na to zatím žádné prášky nevymysleli. Vlastně ano. Tablety na svědomí jsou kulaté, kovové, špatně se polykají a říká se jim mince. A pár let, možná desítek let na špatné svědomí fungují. Nakonec ale působit přestanou. A to se to umírá špatně. Těm, co tahají za cizí vemena, na sklonku života není moc dobře. Někteří, například Jidáš, na přirozený konec ani nepočkali…

Adoptuj si svého řeka …

Zeptal se nás stát na to, zda jsme ochotni platit řecké dluhy? Ne… Proč? Protože by se dozvěděl, že …???!

Když jsme se rozhodli patřit do silně socialistické EU, tak jsme se lecčeho zřekli. Prezident Václav Klaus řekl: „Jedním podpisem jsem přestal být prezidentem samostatného státu…“. A stejným podpisem jsme přišli o právo rozhodovat o své peněžence. Jasně, že jsme i k nějakým právům přišli. Například k tomu až u nás upadne pracovní morálka a tím klesne životní úroveň pod úroveň EU, tak nás také začnou živit ti druzí.

Zatím patříme v rámci EU k těm „obyčejným“, tj. bezvýznamným. Před námi jsou tudíž tři cesty. První cestou je začít pracovat jak o život a mít se dobře (ovšemže za cenu, že budeme platit ty, kterým se pracovat nechce). Druhou cestou je rozhodnutí pro cestu Řecka – nechat se živit těmi pracovitými. Cestou třetí je zůstat těmi „obyčejnými“, kteří sice platí také, ale bez životní úrovně těch pracovitých.

Bohaté Německo a pár dalších se rozhodlo Řecko podržet. Rozhodli se ale k tomu němečtí, francouzští a například i čeští občané? Nebo to bylo jen rozhodnutí jejich vlád? Evropské vlády jsou zdá se sociálnější než jejich vlastní občané. Jak by u nás dopadlo referendum na téma „Adoptuje si každý z nás svého protestujícího Řeka? Přispějeme každý z nás Řekům částkou 2500,-Kč? Zaplatíme ze svého jejich dluhem koupenou životní úroveň…?“ Vždyť i my jsme zadlužení. Každý z nás dluží již tak spoustu státem prohýřených peněz. Chceme cizím dluhem zatížit náš, již tak napjatý splátkový kalendář?

Pokud půjčuje zadlužený člověk, tak tím říká – sám teď svůj dluh splácet nebudu. Zadlužím se ještě víc, nechám si narůst další úroky a začnu nejdřív platit dluh cizí… Tak co milí spoluobčané? Chcete si dnes adoptovat cizí dluhy s nadějí, že ty vaše jednou někdo cizí také zaplatí? Doufám, že se na nekompromisním „NE!“ shodneme i napříč celým politickým spektrem. Dnes snad již víme, že dluhy neplatí stát, ale my, daňoví poplatníci. Pokusme se zde o malé referendum. Pokud si chcete adoptovat svého zadluženého Řeka – napište mi dolů do diskuse něco ošklivého. Třeba mi vynadejte do nesolidárních a zmatených popletů… Pokud si Řeka adoptovat nechcete, tak přihoďte karmu, nebo napište něco milého… Třeba takto vyjádřené názory také něco ovlivní. Třeba, možná, snad…

Nebojsa nebyl hrdina ale idiot

Víte, co má „boj“ společného se strachem? Když se řekne – „bojím se“… znamená to, že bojuji sám se sebou. Když řekneme „bojuji“, tak se rvu s někým jiným. Kdežto „strach“ je ve smyslu „bojím se“ bojem se sebou samým. A tento zápas se sebou vyvolá posléze i boj s někým jiným. Jsou to strachy v nás, které vedou k boji navenek.

Například se bojím, že nezvládnu uživit rodinu – začnu bojovat proti těm, kteří to po mě chtějí, nebo proti těm, kteří to dokáží lépe než já. Nebo se bojím, že nejsem dost dobrý pro svoji ženu – začnu bojovat s ní, začnu ji ponižovat, aby „klesla“ pod obraz, pod úroveň mého nízkého já, no a pro jistotu začnu bojovat i se všemi muži okolo… Jakýkoliv strach ve mně vede k boji, který vychází ze mě.

Bát se je přirozené. Kniha Joymanagement popisuje absenci strachu takto: „Znáte pohádku o Nebojsovi? Byl to mladík, který neznal strach. Od malička se vrhal do všech půtek a nebezpečí bez toho, aby se bál. Díky neznalosti strachu dokázal osvobodit princeznu a stát se králem… Nic nemohlo být pro království větší katastrofou než toto. Proč? Protože se mu do čela postavil blázen. Absence strachu je nemoc. Hlupáka, který nezná strach, nelze oslavovat jako hrdinu, ale označit a hlídat jako pro všechny nebezpečného šílence. Hrdina je ten, kdo se bojí, a přesto bojuje.“ Bát se je přirozené. Strach na straně ustrašeného je správný. Co ale není správné je zbytečné šíření strachu. A právě šíření strachu je dnes větší chorobou, než všechny fyzické choroby dohromady.

Média nás straší různými zvířecími i ptačími chřipkami, ale nestraší nás strachem ze sebe sama. Na cigaretových krabičkách musí být ze zákona napsáno „Kouření vážně poškozuje zdraví“… Představte si noviny, které by měly nápis „Rudé právo, či Mladá Fronta Dnes vážně poškozuje zdraví…“. Druhý den by tam bylo napsáno „Mladá Fronta Dnes vážně poškozuje zdraví, ale nic si z toho nedělejte… ta zítřejší ho poškodí mnohem víc…“. Strach je nebezpečnější než jakýkoliv známý virus. Jak to? Je nakažlivější, než Ebola. Šíří se lavinovitě, šíří se jak domino, kde je každá další ustrašená kostečka schopna shodit ne jednu, ale desítky dalších… Strach je zákeřnější než virus, protože jej nikdo cíleně nemýtí, nikdo jej cíleně nediagnostikuje a není na seznamu lidstvo ohrožujících nebezpečí.

„Dnešní úsilí o pozitivní myšlení je důležitější, než včerejší výprava za svatým Grálem. Na tomhle tažení vám fandí celé nebe. I kdyby se proti vám spikly všechny zlé síly – ty dobré vám budou držet palce. …“. Léčba tohoto světa začíná léčbou ustrašené mysli.

Sociální jistoty jsou drogy !

Násilí se ubránit můžeme, opičí lásce ale nikoliv. Kdo je mým dětem větším nepřítelem? Jejich rozmazlující babička, nebo přísná paní učitelka? Babičce jde o to, aby se děti měly dobře, kdežto učitelce o to, aby byly dobré a něco uměly. Koho by volily mé děti? Náročnou učitelku, nebo nekritickou babičku? Děti z domovů opičích lásek jsou ve větším nebezpečí, než děti z domovů citově chladných. Jedni ze o život poperou, druzí se před skutečnými problémy pose… Závislost na opičí lásce je nebezpečná, protože je návyková. Mladý člověk, který nemusí do práce a žije ze sociálních dávek déle než rok je již téměř sociálně neadaptovatelný. A je to paradoxně ono „sociální dobro“, které z něj učinilo „sociální zlo“. Read the rest of this entry »

Je v pořádku, že dostaneme na zadek

To jsou slova autora knihy „JoyManagement“, Václava Rathouského. Autor tvrdí: „Na dnešní krizi jsme se podíleli všichni. Jedni lakotným lichvářením, druzí poživačným půjčováním, třetí netečným přihlížením, ti čtvrtí a pátí zase něčím jiným, například politickou a kulturní lhostejností. Aktivně nadáváme na bankéře, právníky, média a politiky, ale sami jen pasivně konzumujeme životní styl vytvořený druhými. Každou krizi způsobí silní ošementou aktivitou, ale i slabí úchylnou pasivitou. Za krizi proto nemůže jen silnější elita, ale i slabší kvantita. Je proto v pořádku, že krize napráská všem, tj. jak životní styl tvořící elitě, tak jejím pasivním obětem. Je v pořádku, že od krize dostaneme na zadek všichni…“. Autor knihy věří v jediné východisko – v osobnostním posunu dostatečně velké a vlivné skupiny lidí. „Dokud nezměníme včerejší myšlení, nesmíme očekávat nové zítřejší výsledky. Jen blázen očekává nové výsledky od starých postupů. Dnešní den je výsledkem včerejšího myšlení. Zítřek záleží na změněném myšlení dneška… Jestli dnešní materiální výprask nezmění naše dnešní myšlení – co nás ači čeká zítra…?

Jsme otroky informací ale vládci jejich zdrojů…

Hrdě se nazýváme pány tvorstva a to i přesto, že mnohdy nedokážeme vládnout sami sobě. Uvažujme o tom, co každého z nás z velké míry formuje… To, co neuvěřitelnou silou vtiskne našemu životu punc velikosti, či malosti je prostředí, které nás obklopuje. Ono posouvá naše měřítka hodnot, formuje myšlení, mění dioptrie brýlí sebehodnocení a sebepřijetí. Prostředí je hodnotnému životu roznětkou, či naopak brzdou. Ať se nám to líbí, nebo nikoliv – jsme zajatci svého informačního ghetta. Tzn., že se rozhodujeme v závislosti na informačním přísunu, které nám prostředí zprostředkovává. Vliv prostředí je obrovský, ale naštěstí ne absolutní. Proč? Protože otročíme svým informacím – ale nikoliv jejich zdrojům. Jsme zajatci informací, ale zároveň vládci jejich zdrojů.

Read the rest of this entry »

Napsali o JoyManagementu 1.

Kliknutím na obrázek jej zvětšíte

Kliknutím zvětšíte
Kliknutím zvětšíte

Předsevzetí se plnit dají!

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak byste vypadali a jak se cítili, kdybyste v životě dodrželi všechna svá zdravotní předsevzetí? Zkuste se postavit před zrcadlo a snít o tom, jak byste vypadali, kdybyste splnili všechna svá dobrá předsevzetí o výživě, sportu, vzdělání a o kdovíčem ještě. Vidíte (alespoň v duchu), jak se ten človíček v zrcadle mění? Jak ztrácí kila, vrásky a chmury? Vidíte, jak se mu formuje postava a zjasńuje zrak? Škoda, že je to jen takové scifíčko… Jde z toho nějak udělat realita? Jde své předsevzetí plnit? Read the rest of this entry »

Ekonomickou krizi řeší jezení žab… 2

Prvotně kniha JoyManagement vůbec nebyla stvořena jako záchranná ekonomická publikace nabízející východisko z krizí finančních … Takovou se stala až díky nesmyslným návrhům nejvyšších politiků a nejvlivnějších ekonomů světa. Ti navrhli doslova děsivá materialistická řešení na problém, který nemá naprosto žádnou příčinu materiální. K čemu vedou finanční injekce morálně rozleptanému bankovnictví?

Read the rest of this entry »